mé sloupky

Radostné vánoce a štěstí v roce 2012!

2011-12-24T18:29:00.014+01:00

Komu jsem neposlal toto přání na e-mail, nejspíš ve chvatu jsem ho nestihl vyhledat nebo ani takovou adresu nemáte, tedy si ho můžete přečíst nebo stáhnout zde. Fotografie je můj záběr. Vždy, když se mi něco líbí a mám náladu i fotoaparát při sobě, se snažím neopakovatelný okamžik nebo zajímavé místo zachytit.

Den dětí

2011-06-02T07:13:00.005+02:00

Všechno nejlepší k svátku přeji všem dětem, hlavně však Kristýnce!

Tedy Kristýnko, Ty máš své přání přímo na blogu pro Tebe. Pokud bys to doposud neobjevila, tak klikni vpravo pod mou fotkou na "Dopisy Kristýnce" a budeš tam...

Velikonoční přání

2011-04-24T22:58:00.005+02:00

Hezké velikonoční přání všem! A koho adresu nemám nebo ji nemá ani on sám, může si přání vyzvednout nebo přečíst přímo zde.

Příchod Vánoc a začátek nového roku 2011

2010-12-21T22:56:00.003+01:00

Pokud Vám nepřišlo mé vánoční a novoroční přání, pak si ho můžete vyzvednout zde, prosím:

Narozeniny Kristýnky

2010-10-10T21:55:00.009+02:00

Kristýnko, sluníčko moje, přeji Ti všechno to úplně nejlepší ke Tvým už desátým narozeninám! Je mi líto, že nemohu být u toho, ale neboj, nezapoměl jsem na Tebe! Hodně na Tebe myslím a věřím, že se Ti nic zlého neděje, že Tě Bůh teď chrání i místo mne...

Jeho ochranu a aby byl s tebou v celém tvém životě jako průvodce na každém kroku, to ti přeju především, taky aby ses měla dobře, aby se ti dařilo, abys nebyla nemocná, smutná, aby ses nemusela ničeho bát a taky, aby bylo spousta věcí, na které by ses mohla těšit. A myslím si, že se máš na co těšit...

Moc mě mrzí, že se u těchto tvých narozenin nevidíme. Ale věřím, že se to změní. Proto nemusíš být smutná. Nyní ani nedokážu odhadnout, jak už jsi vyspělá, nechci ti psát jako malé holce a ty přitom chápeš víc, než si myslím, i když mám pocit, že ty vždy chápeš víc, než si o tobě myslí lidé kolem... Tak mám potom i strach, aby ses potom necítila sama...

Myslím na to, že ti napíšu článek o babylónských dracích, hned jak to půjde, teď to ale fakt nejde. Taky jsem připraven ti udělat blog, kde bych psal dopisy jen pro tebe a časem bys tam mohla psát i ty mně... Hned jak to půjde, udělám to. Zvolím jemný dívčí styl a barvy, které se ti vloni líbily, když tak je později spolu změníme a doladíme. Tam budeme mít i fotografie, co říkáš?

Abys věděla něco o mně, já se mám docela dobře a každý den se snažím udělat maximum... tedy věřím, že Bůh má s životem každého člověka plán, i s mým a taky tvým. Pokud ho člověk poslouchá, stane se jeho nástrojem a může přinést mnoho dobrého, i když to nemusí být vždy snadné. V opačném případě, pokud se rozhodne jít vlastní cestou, může mnoha lidem ubližovat a sám být velmi nešťastný.

Tedy se moc těším, až se uvidíme, potkáme, napíšeme si. Můžeš mi napsat, jestli to chceš i takto zkusit, určitě to dojde i bez čísla domu, stačí napsat mé jméno, město, místní část a nalepit známku za 10 korun. To klidně zvládneš.

Věřím, že snad ještě tento měsíc se ti tady znovu ozvu... Měj se moc hezky, zlatíčko!

Kristýnko, máš svátek!

2010-07-24T21:15:00.012+02:00

Všechno nejlepší k svátku, Kristýnko! Beruško moje milovaná, ať se ti dobře daří a máš se moc dobře! Protože ještě stále nejsme s maminkou zadobře, tak se nemůžeme vidět. Ale jednou se to musí spravit. Nic netrvá věčně z toho, co je na Zemi! Všechno někdy začíná a někdy končí...

Mám pro tebe schované dárky ještě od Vánoc. Od babičky tě čeká panenka, co sis ji pořád přála. Od tety Lenky a dětí jsou dárky zabalené, takže nevím, co tam všechno máš, je to tajemství i pro mne, ale jestli tam bude oblečení, tak z toho klidně můžeš i vyrůst, než se třeba uvidíme... Na dárky se práší, jen jediný se ti už ztratil, u babičky rozbalili a snědli perníkovou chaloupku, která tě pořád čekala, ale když se nemohla dočkat, tak aby neztvrdla, tak prý byla snězena. Tak budem muset koupit novou, aby tě to nemrzelo. Když mi byly tři roky, dostal jsem taky perníkovou chaloupku, barevnou, a tak moc se mi líbila, že jsem si jí nosil i do postele. Později mi ji táta prý rozbalil a snědli mi ji, což mě moc bolelo. Vysvětloval mi, že by mi jinak ztvrdla. Měl jsem jí jako hračku a připadalo mi to bezcitné tak s ní naložit. Plakal jsem potom. Koupím ti proto novou, když budeš chtít...

Když přijdu za tebou za dveře, maminka je hned zavře a neotvírá. A když někdy telefonujeme, tak se taky k tobě nedovoláme. Ale nemůže to tak zůstat přece pořád. Myslím si, že se to musí změnit. Každé dítě potřebuje mít mámu i tátu u sebe. Nechci se o tebe přetahovat, aby ti to neublížilo. Ale až se to změní a máma uvidí, co je důležité a na čem skutečně záleží, tak si to vynahradíme a budeme spolu často, jo?

Nedávno, asi před týdnem, jsem našel od tebe srdíčko z plastelíny, cos mi tu nechala v nějaké nádobě, růžovo-červené, tak mi udělalo radost. Kdoví, jak dlouho čekalo na své objevení! Taky mám stále od tebe z plastelíny sněhuláčka, se šálou. Nikdy jsem ti už nedovolil ho rozbít, vzpomínáš? Vymodelovala jsi ho ještě dřív, než jsi začala chodit do školy... A bílý květ, co jsi vytvořila v kuchyni z papíru při tvých posledních narozeninách, mám pořád na stole. Všechno tu čeká na tebe, až se jednou vrátíš, i tvé poklady...

Našel jsem tě na stránkách nové školy, kam teď asi chodíš. Spolužáci jsou tam lepší? Nahrál jsem si totiž fotku, na které jsi se sněhuláčkem, kterého jsi udělala. Fakt pěkný, stejně jako ty.

Přemýšlím, že bych ti založil nový blog, kde bych psal jen pro tebe, časem bys tam mohla psát sama. Nebo si založit další? Asi by byl v tvých oblíbených barvách. Jinak na tomto blogu brzy vystavím články o Babylónu a jeho věži, jejíž vrchol sahal do nebes, dále o dalších zajímavých věcech z minulosti lidstva, takže si můžeš počíst. Ale nejprve začnu kvůli tobě o babylónských dracích. Tak teď aspoň něco...

Narozeniny Danielky

2010-04-18T16:29:00.009+02:00

Doprovodný text k narozeninovému přání Danielce dopíšu a vyvěsím dodatečně později. Tedy zatím alespoň hodně štěstí, požehnání a všeho dobrého do dalšího života, Dany! (Nemám Tvůj mail, tak jsem toto přání poslal mamince... nebo si ho můžeš stáhnout zde, jenže kvalita je po nahrátí hrozná, velikost souboru se zmenšila, barvy vybledly, no hrůza...)

Vánoce

2009-12-24T00:09:00.012+01:00

A jsou tu zase, jako každoročně! A k tomu se ještě blíží konec roku a začátek nového. Nejraději bych zde připsal při ohlédnutí svou udivenou dost rekapitulaci, ale nechci být na tomto místě příliš otevřený. Jen asi tolik, že nade mnou zřejmě bdí mocná ruka, řídící lidské osudy a tvořící historii, a taky že je to dobře znát.

Komu se mi nepodařilo odeslat přání a je mi milý, ať není smutný, je to tím, že jsem nenašel nebo nemám jeho adresu. Proto přání vkládám i zde, jako by se prosím stalo.

Všimli jste si někdy, že zmínka o slavení vánoc, kdy si lidé posílají dárky, je v Janově zjevení, jinak taky v hrůzné Apokalypse? V jedenácté kapitole se píše o dvou prorocích a svědcích, kteří mají vystoupit a bít zemi různými ranami. Budou ohněm hubit nepřátele, dokážou zadržet déšť, promění vydy v krev, tak jako to dělali Mojžíš s Aronem, taky Eliáš a Elizeus. O těchto prorocích z Apokalypsy a jejich příchodu ještě před Janem i Ježíšem Kristem prorokoval i Zachariáš, jak se lze dočíst v jeho starozákonní knize, ve čtvrté kapitole.

Cituji nyní kousek pasáže z Apokalypsy, která se týká i slavení vánoc, protože se ta událost musí stát a předpověď vyplnit právě ve vánoční čas:
"Až ukončí své svědectví, vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí. Jejich těla zůstanou ležet na náměstí toho velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán. Lidé ze všech národů, čeledí, jazyků a kmenů budou hledět tři a půl dne na jejich mrtvá těla a nedovolí je pochovat. Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopřáli klidu".

Lidé si kladou mnohdy otázky, kdy se ony věci mohou stát. Všechna proroctví v bibli, která se mohla už vyplnit, se taky tak stala, a to s detailní přesností. Bůh nejenže ví dopředu, jakým směrem věci půjdou, ale taky je s přehledem řídí. Události v citovaném oddílu a stejně tak i hrůzy popsané dříve by se mohly vyplnit až poté co:

- si lidé zvyknou posílat si dárky celosvětově v určitý čas, což se děje o vánocích, na Štědrý den. U různých národů a zemí se to liší, ale začíná se to sjednocovat kolem 25. prosince. O několik století dříve toma tak zdaleka ještě nebylo.

- druhou podmínkou je, že Židé budou zpět ve své pravlasti, octnou se v centru apokalyptického dění. V citaci se zmiňuje zástupně Sodoma a Egypt, ale jinde Apokalypsa rozklíčovává tyto krycí názvy jako Jeruzalém. Židé se vrátili do své země ze všech národů po druhé světové válce a založili po téměř 2000 letech neexistence vlastní stát, roku 1948, tedy na sklonku první poloviny minulého století. Stalo se tak něco unikátního, aby se vyplnila dávná proroctví.

- třetí podmínkou je možnost celosvětově a okamžitě šířit zprávy s přenášeným obrazem a na onu událost přímo ze všech míst hledět, tedy existence globálního televizního vysílání (jako například stanice BBC nebo CNN), což taky vzniklo nedávno, řekněme v druhé polovině minulého století.

Dalo by se psát o mnoha dalších věcech a předpovědích Apokalypsy, kterým Jan v dobách začátku letopočtu ještě nemohl rozumět a taky kdo ví, co si dříve, v minulých stoletích, představovali naši předkové při čtení uvedené citace. Snad jen samé obraznosti, které jsou až dnes pro nás samozřejmostí a dobře známou realitou.

Televize

2009-11-02T23:54:00.023+01:00

Jeden takový člen domácnosti, který vždycky nadělá nejvíc řečí. Vecpe se vám klidně do domu nebo bytu, (pokud mu to dovolíte) a roztahuje se vám tam víc, než si uvědomujete. Nikomu jinému byste určitě takové chování netolerovali. Začne vám měnit představy o světě, nabourá vám hodnotový systém, vklíní vám do hlavy nereálné sny a představy o štěstí, uvrhne vás nejednou do mozkového polospánku, kdy vypnete vlastní vysílač a necháte zapnutý pouze přijímač. To proto, že komunikace je pouze jednostranná. Tak vás ten přístroj naučí pasivitě, neodporovat. Ponižuje vás. Navyknete si být toliko trpnými pozorovateli, kteří nejsou schopni měnit chod věcí. Tuto stránku fenoménu televize, kterou považuji za velmi závažnou, si málokdo uvědomuje a věnuje mu pozornost. To proto, že navyklých diváků je příliš mnoho a už to považují za samozřejmost. Nepřijde vám však divné, že když se například někde něco začne dít, třeba je potřeba někomu zachránit život nebo přivolat pomoc, najednou se shromáždí kupa zvědavých diváků, ale mezi nimi se objeví jen málo aktérů? Dříve jsem se divil, proč zrovna já v krizové chvíli vždycky první zavolám záchranku, hasiče, policii, začnu druhým vydávat pokyny, přestože je přítomno více lidí a mnozí delší dobu než já. Jakoby lidé byli zvyklí čekat, že se to nějak vyřeší, jako právě v té televizi. Ale možná je to jen náhoda nebo já jsem příliš rychlý a neztrácím hlavu. Nebo se to často hodnotí jako lidská lhostejnost, jenže tomu já nevěřím. Lhostejný člověk neokouní a na druhou stranu záměrně neutíká s předstíráním, že nic nevidí. Je to pasivita a strach. Člověk přestává věřit, že může chod věcí měnit. Role diváka mu sedí, zvyknul si na ni. Televize se vás neptá na váš názor, nezastaví se, aby počkala na vaši odpověď. Nepotřebuje vás. Bude vás bavit, strašit, znepokojovat, přesvědčovat, informovat, lákat, směrovat, především však zdržovat.
Další její záludností je nepředvídatelnost a nelogický sled dějů a informací, které navíc probíhají rychle, mnohdy i jen v nespojitých náznacích. Pak si divák může připadat zaskočený, nepřipravený, nemá čas věc hodnotit a zařadit si ji, je úplně ztracený, přestane si věřit a naprosto ztratí orientaci. Lapidárně vtipně řečeno ztratí hlavu. (Pokud takové pocity u sebe nepozorujete, bude to nejspíš tím, že jste se s rolí pasivního diváka už dokonale sžili). Tedy dostavuje se netoliko pasivita jednání, ale i myšlení. Na tento druhý průvodní jev divácké obce, který je ještě hlubší a závažnější, jsem už však znepokojivé a varovné zmínky někde slyšel nebo i četl. Za pomocí televize se nedobrovolně vzdáte vlastní hlavy a necháte si nasadit novou, k tomu ještě dost blbou. Víte pak přesně, jak se věci mají (jako ostatně úplně stejně všichni kolem vás), avšak když jste dotázáni, proč si to myslíte, tak vlastně sami ani nevíte. Víte jen, že to tak je a že si to tak myslí většina. Nevíte totiž, odkud svůj názor máte, k infiltraci došlo rychle a nepozorovaně, stačilo se jí jen pasivně otevřít, na což jste dobře navyklí a vždy připraveni. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil, to jsem nechtěl, chtěl jsem vám jen odkrýt pravdu. Pokud mi však nevěříte, obraťte svou pozornost k demografickým průzkumům. Řeknou vám vlastně přesně totéž, jen vám to tak otevřeně nenaservírují, jako já tady.
Po sametové revoluci jsem pozorně sledoval první "svobodné" volby. Tenkrát ještě bylo Českolevensko, kde češi a slováci měli společnou televizi, ale rozdílný tisk. Strany v obou zemích byly vpodstatě stejné. Výsledky však překvapivé, kromě komunistů naprosto rozdílné, přitom se ale příliš nelišily v jednotlivých krajích obou zemí. To jen pouhopouhý tisk způsobil takové rozdíly a odkryl, nakolik se dá úspěšně hýbat s davem. Televize je však na rozdíl od tisku mnohem mocnějším nástrojem moci a dokáže manipulovat vědomím a národy naprosto mistrně, když se to umí. Nebudu vyjmenovávat řadu triků, které používají politici i zpravodajské relace, nechci ani rozebírat reklamní šoty a jejich návody na vaše štěstí. Dokonce ani holywoodské pohádky, které si nejeden plete se skutečností, vlastně ani telenovely, plné snů a naivních scén. Jednu věc však zmíním, která je pozoruhodná. Mnohdy dojde k zbožňování herce nebo zpěváka, idol se stává vzorem k napodobování nebo i příkladným cílem. Málokdo z diváků však pozoruje a bedlivě vyhodnocuje, že jeho mimika a gesta jsou úplně falešná. Vryjí se mu do podvědomí a nevědomky může podle nich volit své přátele nebo i životního partnera, u kterých se tyto vyskytnou. Jenže to bude jen herec, kdo se tváří a gestikuluje podobně, byla by to vaše nalezená napodobenina, nic víc než další herecký exemplář. Pokud tohle na vás působí, pak máte dobré vyhlídky naletět podvodníkovi. Jestli se v tomto nemýlím a lidé napodobují vzory a čtou více z gest, mimiky, hlasu (údajně dle výzkumů ve více než 90%) a tedy dají na dojem nebo intuici (která je vpodstatě jen srovnávací pamětí s podvědomým vyhodnocováním), tak mají zaděláno na pořádný problém. Pak by ale, statisticky vzato a měřeno, měli mít navrch v pracovních kolektivech, v navazování přátelství a vztahů právě podvodníci, jinak řečeno herci mezi námi, kteří vysílají stejné signály, jako vaše idoly, které vás nezklamaly, ale naopak vám vměstnali do hlavy sny o štěstí a představy o dokonalém mužství nebo neodolatelné ženskosti. Ačkoli scénář filmu byl smyšlený a nereálný, vaše prožitky však skutečné byly. Ale dost už bylo pochmurných analýz, televizní lidé jsou zvyklí se bavit a ne se znepokojovat. Tedy se omlouvám.
Sám doma televizi nemám, nikoli ze zásady, klidně bych jí strpěl, kdyby mi ji někdo věnoval. Po mém rozvodu bylo mé mamince líto, že bydlím sám, a tak mi jako dárek k svátku dala peníze na malou televizi, abych si jí sám vybral. Já jsem však šel, koupil si za ně kytaru, mamince poděkoval a vysvětlil jí, že kytara mi ve smutku ze samoty jistě pomůže daleko víc. Mohl bych si pořídit alespoň televizní kartu do svého notebooku, ale ani to jsem nerealizoval a pravděpodobně by mi to přišlo líto, i kdybych na to nadbytečné peníze někdy měl. Vlastně jsem o tom přemýšlel jen kvůli dceři a večerníčkům.
Tedy by se mohlo zdát, že televizi nepotřebuji a nesleduji vůbec, jenže tomu tak není. Na internetu jich najdete celou řadu. Já mám oblíbené dvě televize a vlastně ani žádné jiné sledovat nepotřebuji.
Tou první je Křesťanská televize His Channel na adrese www.hischannel.com, vysílá v angličtině nepřetržitě. Na začátku desetiletí jsem sledovával různé komerční křesťanské stanice, které vysílaly digitálně z družic. Dají se přijímat i po internetu, ale už na ně nechodím. Nemusím se příliš rozčilovat, znepokojovat, přelaďovat na jiné kanály, konstatovat, že se před kamerou zahnízďují třeba i podvodníci, kteří si dělají byznys, show, slibují přitažlivé i nemožné a přitom tahají z kapes důvěřivých diváků přebytky peněz. Na tomto kanálu je tohoto však v míře tak řídké, že se to stává téměř neznatelným. Naopak namísto pořadů založených na ohromení, stylizaci, gradací napětí a údivů, se setkáte ve větší míře s informacemi, logickými konstrukcemi, nekomerčním přístupem, někdy i nepopulárními tvrzeními a konzervativními názory, které vůbec nekopírují dobu a současnou televizní kulturu. Tedy něco nadčasového, daleko bližšího zprávě obsažené v bibli.
Druhou mou oblíbenou televizí je hudební kanál Classic FM na adrese www.classicfm.co.uk, kde se proklikáte k televizi. Bude po vás chtít při vstupu zadat kód anglického okrsku (něco jako naše PSČ), kde původně jedno takové uváděli jako příklad (například PH33-2JB). Tedy s autorskými právy to tam zas nebude tak horké, samotní interpreti mají jistě zájem, aby si jejich produkci shlédli i v zahraničí. Ovšem stanice je nyní díky tomu zdánlivému uzavření už bez velmi obtěžujících a zdlouhavých reklam. Nevím přesně, odkdy vysílá, já jí objevil roku 2002 na digitální satelitu, měl jsem z ní velkou radost a pak mi několik let chyběla.
Přeji všem zájemcům příjemné hudební a vzdělávací zážitky!

Narozeniny mé Kristýnky

2009-10-09T23:44:00.014+02:00

Všechno nejlepší k narozeninám, Kristýnko! Ať se Ti dobře daří a jsi šťastná!

Na jaře jsme mluvili o tom, že bychom se pokusili si na podzim vyrobit lítacího draka, vzpomínáš? Ale protože nevím, jestli spolu vůbec na podzim budeme, ani jsem nedal zatím dohromady všechny součásky, ze kterých bychom ho poskládali. Mám představu, že by mohl být veliký, ale nejdříve, než bychom ho namalovali, museli bychom ho vyzkoušet, jestli by vůbec lítal. Ale spíš to tak vidím na příští rok, že se to podaří, pokud by tě draci stále ještě bavili. Mne bavili ve tvém věku taky hodně, ale asi jen do druhé třídy, pak to skončilo. Tak možná přestaly bavit i tebe. Kdyby ne a měli bychom možnost, navrhuji pokusit se vyrobit draka s malbou podle nákresu vědce Lenonarda da Vinci. Je možné, že nějaké draky viděl a pozoroval. Sám totiž navrhoval, aby byli využíváni k vojenským účelům, asi jako průzkumní letci. Mohli bychom koupit plátno a po vyzkoušení draka podle nákresu namalovat. Mohl by na obloze vypadat jako skutečný. Jinak jsem pro případ koupil i jednoho draka hotového, nejsou vůbec drazí. Jenže to bude jiné zvíře, ne drak...

Nějaké dárečky má pro tebe připravené, některé ti schovávám už dlouho, jako třeba tohle, které schovávám od jara a mělas ho dostat už k svátku. Vybraný nápis vychází hezky, co říkáš?

Stále na tebe myslím a mnohokrát jsem za tebou přišel, ale tys nikdy nebyla doma. Jednou se to ale podařit musí, že se setkáme. Tedy v žádném případě jsem na tebe nezapomněl a moc by mě zajímalo, jak se máš a co děláš. Kdybych nevěřil Bohu, že se o tebe stará, tak bych se o tebe asi teď hodně bál. Někdy se dějí na světě smutné věci a události jdou úplně jinak, než bychom chtěli. Ale stejně nakonec všechno dobře dopadne. Tak je to na světě totiž zařízeno. Člověku může připadat, že není žádná spravedlnost, ale je, jenže všechno má svůj pravý čas, který se nedá předběhnout ani nic uspíšit. Tedy jednou přijde ta doba, kdy se budeme vídat jak jen budeme chtít. Taky jednou vyrosteš a už se nebudeš muset bát, budeš moct říct všechno, co opravdu chceš říct i co si myslíš. A budeš moct si zařídit věci sama podle sebe. Děti to mají těžké. Mrzí mě, že v tuto chvíli pro tebe nemůžu udělat víc, ale věř mi, dělám, co můžu. Když člověk říká pravdu, má zastání u Boha, ale když to nedokáže, protože je ještě slabý, mladý nebo bezbranný, nikdo se proto na něj zlobit nemůže. Prostě si neví rady a chybí mu pomoc.

Kdyby tě zajímalo, jak se mám a co dělám, tak já se mám a cítím pořád líp a líp. Každým rokem je to lepší. Starosti nebo potíže sice občas mám, ale už na mne tak nedoléhají jako dřív. Hodně času věnuji přípravě na vyplnění povolání, řekl bych, že většinu času. Tedy taky abych tím jednou vydělal peníze a třeba bychom mohli jednou vycestovat do Indonésie na draky Komodo nebo třeba na Galapágy, kde je spousta různých varanů a jen se tam tak válejí na pobřeží nebo skalách. Ale možná tě už ještěři bavit nebudou a budeš chtít vidět něco jiného. Věřím tomu, že jednou, až budeš starší, se spolu nacestujeme hodně. A už mám taky vymyšlený dárek k tvým dalším, možná už příštím narozeninám, tedy jestli už budu mít dost peněž, koupili bychom si klavír a k němu dvě židle, že bys mě pak něco naučila hrát, ne? Asi jsem ti o tom už dřív říkal... Ale ne skutečný klavír, kdo by se s tím stěhoval, jen digitální. Pomáhal jsem ho už vybírat při koupi jedněm přátelům, takže mám představu přesně jaký a kolik by mohl stát peněz.

Hračky máš stále na stejném místě, i knížky. Pamlsky snad zestárnou a zkazí se. I když mívám chuť na sladké a někdy obrovskou, vždycky se dokážu ovládnout a tak nic nechybí, (až na jednu velkou čokoládu, kterou jsem několikrát snědl a vždy dokoupil, ale teď myslím zrovna zas chybí), jen si říkám, že třeba perník tvrdne ať si pak na něm nevylomíš zub. Snad přijdeš dřív, než bych čekal. Občas si vypůjčím tvé hrníčky. Ne na pití, jen do nich ukládám namíchané sypané čaje, však víš, jak to dělávám. Tedy ale dělám to tak, aby ve dnech, kdy bys mohla přijít, byly připravené, neboj...

Každý člověk chce být šťastný a co ho udělá šťastným? Spousta lidí si myslí, že když budou mít hodně peněz, že v tom je štěstí. Nebo že si za peníze koupí něco, co je šťastnými udělá. Jenže tak to není a jsou vlastně hodně hloupí, protože kdyby tomu tak bylo, pak by se nesnažili zbohatnout víc a víc. Oni se totiž snaží zbohatnout víc, protože věří, že když budou bohatší, teprve budou šťastní, a protože zatím nejsou, tak že je to v tom, že jsou dosud bohatí málo. Jsou to ale trdla, co říkáš? Peníze tě ale můžou udělat šťastnou i když jich máš víc, pokud za ně koupíš, co je potřeba a rozdáš to pak chudým. Třeba na světě je hodně chudých dětí, které skoro nic nemají a mnohdy usínají bez večerě a trápí je hlad nebo zima. Chtěl bych v životě něčeho dosáhnout a tohle zmírnit. Proto se snažím. To, si myslím, že by mě mohlo dělat šťasným nebo aspoň klidnějším. Špatně se usíná, když víš o nedostatku. Ale když člověk moc nemá, tak ho aspoň netrápí svědomí, že nikomu nepomůže, co říkáš? Třeba mi jednou pomůžeš tlačit tuto káru, tedy nést tuto starost. Taky i to, aby se lidé dozvěděli víc o Bohu, chceš?

Kristýnko, vzpomínám si, cos mi často povídala jak se modlíváš a za co, taky o tvých starostech, ale psát to tu nebudu, protože si to může přečíst každý, kdo tu náhodou zabloudí. Jen si pamatuj, že tě Bůh vždy slyší, i když si jen něco pomyslíš. A že na tebe myslí a stará se o tebe. Má dokonce spočítané vlasy, kolik jich máš na hlavě a všechny dny tvého života jsou dávno dopředu zapsané ve tvé nebeské knize. Prostě se všechno ví, co tě potká. Každého člověka čeká v životě dobré i zlé. Někoho víc dobrého, jiného zlého. Ale co je například bolestivé, neznamená, že je vždycky pro nás špatné. Například když ti ve škole někdo ublíží, tak to sice bolí, ale zase se něco naučíš, něco si uvědomíš, zjistíš o sobě a když tě něco trápí, přijděš na dobré věci, kterých by sis jinak nikdy nevšimla. Všechno zlé je k něčemu dobré, jsi asi slýchávala říkat, třeba i babičku, ne?

Kdyby tě cokoli trápilo, byla bys z něčeho smutná, tak je dobré to neskrývat a říct to někomu. Když si necháš bolístku pro sebe a svět se nic nedozví, tak je to pak těžké a k neunesení. Děti by se neměly bát říkat, co je bolí. Vzpomínám si, jak mě něco trápilo, co bylo doma, řekl jsem to paní učitelce, když ta poznala, že mě něco trápí, tak potom promluvila s maminkou a vše se hned změnilo a bylo dobře. Maminka nedokázala sama poznat, co je špatně. Potom mi ta paní učitelka i namalovala hezkého draka a taky chtěla ode mne můj obrázek, jenže mně se tehdy tak povedl a navíc byl nakreslen jejím fixami, jaké jsem neměl, že jsem jí ho ani dát nechtěl. Nedokázala to potom pochopit. Na tobě je Kristýnko hezké, jak myslíváš na druhé lidi, když třeba u mne nabereš plno bonbónů do kapes a přitom myslíš na brášku nebo lidi, kterým chceš udělat radost. Ale když se ti opravdu něco moc líbí, co jsi vyrobila nebo dostala, nemusíš se o to dělit. Co je tvé, je tvé a nikdo ti na to ani sahat bez tvého dovolení nemůže, nemám pravdu?

Nakonec, když máš ty narozeniny, přikládám kytku, která nesmí chybět. A je u ní vážka, která se anglicky řekne dragonfly (znamená dračí mucha). Z toho je poznat, že lidé museli vidávat i skutečné draky, kteří se vážkám podobali. Jedna vědecká kniha o zvířatech ze středověku - před asi 500 lety (tuším Historia animalia se jmenuje) popisuje, že draci stále ještě žijí, ale jsou už mimořádně vzácní. A draky se mysleli létavci, ne dinosauři. Ti se v té knize jmenují ještěři. Například vědec Leonardo, od kterého je náš nákres draka, popisuje, jak slon v sebeobraně zabije ještěra, který hod napadl (mám to v knize, jeho breviáři) a stejný popis jsem našel právě v té staré knize o zvířatech ze středověku, jak jsem se to dočetl. A pak jsem si vzpomněl, že tu knihu měl i vědec Leonardo ve svém vlastnictví, tedy z ní i čerpal. V té době byl knihy mnohem dražší a vzácnější, než dnes. Bohatí vědci jich měli jen pár, například 10 nebo i míň.

Protože je ten článek dlouhý a ty nerada čteš, skončím. Jen jsem chtěl, ať víš, že na tebe myslím a že se věci mezi mnou a maminkou zase dají do pořádku, jak věřím, i když to nemusí být hned. Měj se tedy moc hezky! A že tě mám moc rád, přece sama dobře víš. Pusu...

A všem čtenářům, zvláště přátelům, kteří se ptají po dalších příspěvcích se omlouvám, že jsem nic nevystavoval. Jenže Kristýnka má přednost. Začas znovu přidám další, dávno připravené sloupky a články.

Kristýnka

2009-07-24T21:43:00.018+02:00

Všechno nejlepší
k svátku, Kristýnko!

Pamatuj, co jsem ti vždycky říkával, ať se bude dít cokoliv... Vždycky.

Velikonoce

2009-04-30T21:26:00.003+02:00

Text... až bude čas.

Johny Cash - retrospekce

2009-03-23T23:11:00.018+01:00

http://www.cmt.com/videos/johnny-cash/26385/hurt.jhtml

Hurt

I hurt myself today
to see if I still feel
I focus on the pain
the only thing that's real
the needle tears a hole
the old familiar sting
try to kill it all away
but I remember everything
what have I become?
my sweetest friend
everyone I know
goes away in the end
and you could have it all
my empire of dirt

I will let you down
I will make you hurt

I wear this crown of thorns
upon my liar's chair
full of broken thoughts
I cannot repair
beneath the stains of time
the feelings disappear
you are someone else
I am still right here

what have I become?
my sweetest friend
everyone I know
goes away in the end
and you could have it all
my empire of dirt

I will let you down
I will make you hurt

if I could start again
a million miles away
I would keep myself
I would find a way

Zraněn

Dnes jsem se zranil
abych se cítěním ujistitl, že jsem ještě naživu
a přitom se ponořil do té bolesti
do té nejreálnější věci v životě
jehla mi při slze vypíchla díru
jen takové běžné bodnutí
snažil jsem se to potlačit
ale vybavilo se mi naopak úpně všechno
čím vším jsem se to jen stal?
můj nejsladší příteli
každý koho jsem znal
nakonec vždy došel ke svému konci
a ty jsi pak mohl převzít to všechno
mé (jeho) království špinavé nicoty

A já tě nechám padnout do prachu
způsobím ti rány

Nesu tuto korunu z trní
na mém trůnu který mi nepatří
úplně zlomený na duchu
nemohu už nic napravit
vše už jen leží pod nánosem prachu
dokonce i pocity ze vzpomínek se vytratily do zapomění
jsi dnes už někdo úplně jiný
i když jsi to pořád ty (i když já jsem stále stejný a tady)

Čím vším jsem se to jen stal?
můj nejsladší příteli
každý koho jsem znal
nakonec vždy došel ke svému konci
a ty jsi pak mohl převzít to všechno
mé (jeho) království špinavé nicoty

A já tě nechám padnout do prachu
způsobím ti rány

Kdybych tak mohl začít začít znovu
v jinou dobu a na jiném místě
dával bych hodně dobrý pozor
abych už šel jinou cestou (věděl bych už jak na to)

Můj osobitý překlad... Není to vůbec snadné srozumitelně přeložit, protože v originálním textu se střídá několik dvojznačných paralel. Osoby zpěváka, Krista i každého předka se násobně prolínají. Stejně tak metafory. Velmi skutečné, poctivé vyznání. Nádherný hlas, píseň i doprovod.

Životní filosofie

2009-03-07T23:37:00.019+01:00

Každý člověk má svou životní filosofii. Každý nějak o světě uvažuje. Každý "vidí" smysl života v něčem (nebo někdo taky v ničem, těm se říká nihilisté, já bych však řekl upřímní poctivci). Každý si před sebe staví cíle. Otázky po smyslu života jsem si kladl asi od osmi nebo devíti let. Filosofie jako taková byla můj koníček, ne každý se jí zabývá, ale svou životní filosofii má každý. Většina z nás, aniž si to přizná nebo uvědomí, ji má však převzatou, naučenou, odkoukanou. Nejvíce z filmů, knih, od idolů, vzorů, z reklamy, společenských předsudků a tradic. Jedno navazuje na druhé a i sami aktéři (ne všichni jsou vědomí), jsou v zajetí té podivné hry, obětí toho všecho. Většina lidí jsou dnes klonovanými mozky, (ovšem mnoho těch, co to nevidí, by se proti tomu ohradilo), s lidmi se však dá jednoduše hýbat jako se stádem. V dnešní době není potřeba k ovládání lidí tvrdá ruka, naopak je to nepohodlné, drahé a nebezpečné. Stačí umět ovládat myšlení a emoce. Stačí mít dosah a vliv. Metody a prostředky dávno existují a účelně, mnohdy i nevědomky, se užívají. Na čem v životě skutečně záleží a co má opravdovou hodnotu? Je něco, za co stojí žít a rvát se? Které věci a sny jsou jen fata morgana či klam? Tolik úvod a tímto se taky velice omlouvám svým věrným čtenářům, kteří si občas i postesknou, že by si chtěli přečíst něco nového...

Když si pročítám knihy, (vždy si pečlivě vybírám a u málokteré vydržím), tak nalézám chyby a nedostatky v úsudku. To asi většina. Je však jedna kniha, která mě zdaleka převyšuje. Nebo spíš z vysoka, abych byl přesný. Jako by nebyla z tohoto světa. Aniž si to uvědomujeme, jsme ovlivněni helénským myšlením, taky trochu matematikou, aristotelosvkým nazíráním, máme rádi ukotvené myšlenky, axiomy, záchytné body, pocit jistoty a taky pocit všeznalství a uchopitelnosti. Tuto iluzi nechci nikomu brát, bude-li poctivý a pronikavé mysli, zbaví se jí snadno a rychle. Docela se dá říct, že takové uvažování vede k ničemu a poctivý závěr myslitelů tohoto typu končí ve staré známém výroku Sókrata: "vím, že nic nevím". A to je vznešený závěr. Už sama metoda a přístup k poznání je špatná, předpokládá poznatelnost nejmenšího i největšího. Tedy jakási nekonečna do obou stran. Obojí nás však zdaleka přesahuje. Tímto postupem se stáváme jen směšnými. Potřebujeme vhled či osvícení, nikoli všeobsáhlé postupné pozření faktů. Když vhlédneme do vesmíru nebo naopak do světa mikročástic, vidíme jiné zákony a způsoby našeho myšlení a nejen to, ale i našich smyslových zkušeností, přestávají platit. Nalézáme jiné prostory, jiný čas, další rozměry, zjišťujeme, že svět je ve skutečnosti jiný, než jak ho vidíme a o něm uvažujeme. Nepředpokládám u většiny čtenářů, že sledují novinky z astrofyziky nebo naopak zkoumají srážky mikročástic v urychlovačích. Měli by? Závěry jsou úchvatné...

Kniha, o které jsem však mluvil, se těmto pravidlů myšlení rovněž vymyká. Věřím tomu, že člověk k zdravému uvažování nepotřebuje systematizovat myšlení, nacházet schémata a podobně. Tím dochází jen k deformacím. Mně osobně někdy připadala například filosofická čítanka jako deník bláznů... Věřím tomu, že máme v sobě něco jako dobře vyladěný software, skvělou výbavu k poznávání. Všimli jste si, že nemusíte novorozence učit dýchat ani mrkat? Nově narozené dobytče chodit? Tyto dovednosti jsou tak komplikované a přece jako informace vložené, okamžitě připravené k použití. Zde se nabízí trefné přirovnání: hardware a software.

Když si pročítám bibli (a každému z vás to doporučuji udělat poctivě taky), nacházím něco jiného. Předně nenacházím chyby. Nenacházím evropský, helenistický ale ani animistický způsob myšlení, i když postavy v ní se vyskytující tyto prvky v sobě přirozeně mají a zahrnují. Marně hledám ukotvení a naopak i všeobsáhlost. Žádný systém ani schéma. Žádný pokus o simulování vnějšího světa. Naopak prostá surová pravda, realistický obraz skutečnosti, drsný i jemný, široký záběr postav, ale i autorů... Vynikající "lamač" předsudků. Svlíkač každého klišé, to tam opravdu nenajdete a tedy brýlemi bible ani pak svět tak nevidíte. Nalézáte spoustu "rozporů", ale když se zahloubáte, zjišťujete, že tam rozpory nejsou. Naopak mnohdy přicházíte k poznání, že vaše výchozí představy a nazírání byly zcestné. Je to teď samé obecné psaní, těžko uchopitelné, když se neuvádí příklady. Jenže příkladů by bylo tak mnoho a psaní ze široka by vydalo na pořádně tlustou knihu. Takže je to jen, jako bych dechem čechral vlasy, bez jediného dotyku prstem... Tedy se zahloubejte sami, poslužte si. Snad dojdete k témuž závěru jako já, že autor je tentýž, který stejně neomylně sestavil i genetický kód, navždy pevný a dokonalý, nejdelší známý program, zpráva a informace, tedy funkční instrukce, kde není potřeba jediného upgradu, opravy, naopak jakýkoliv náhodný zásah by mohl způsobit kolaps, pohromu, zánik. (Tímto zdravím všechny popletené evolucionisty. Darwin tyto poznatky ještě neměl, nemusel by se tedy tolik stydět). Podobně je tomu s biblí, jak se mi zdá. Jakoby obojí způsobil jeden a týž dech nebo duch, chcete-li... Je to jako setkání s jiným světem, jakoby poodhrnutím závoje za hranice poznatelna. Průvodce světem. Krátce řečeno, mám-li inteligentního tvůrce, pak má vše smysl a podle té knihy věčnou hodnotu i dopad. Padá na mne odpovědnost, ale otázka smyslu i cíle je vyřešena.

Chtěl jsem vlastně psát o jednom výroku z bible, který mě velmi zaujal, rozebrat ho a tak... Tak snad někdy jindy.

Nechci žít...

2009-01-27T02:53:00.020+01:00

Jaká je vůně smrti? Jak moc musí člověk trpět, aby se takovou myšlenkou třeba jen zabýval? Jedna přítelkyně mi poslala zprávu s prosbou o pomoc a modlitby za někoho, kdo se rozhodl, že už nechce žít...

Jestli čteš tyto řádky a už nevíš jak dál a kudy kam, poslouchej, budu se ti snažit ukázat východisko. Vím dobře, jak je člověku, když už nemá sílu a nechce se mu žít. Těžko tomu rozumí člověk, který si tím neprošel, i když nabízí pomocnou ruku.
Byly v mém životě dny, kdy jsem si přál zemřít a těch dní bylo mnohem víc než těch okolo, kdy jsem si jen zoufal. Byl jsem ale pevně rozhodnut zůstat naživu. Vícekrát jsem se však přistihl, jak si tajně představuji, že jsem si vykopal hrob a pro úlevu do něho alespoň jen tak uléhám. Jindy jsem toužil spatřit spuštěný žebřík z nebe a po něm uniknout. Přál jsem si umřít, opravdu moc jsem si to přál. Na druhou stranu jsem ale miloval Boha a věděl jsem, že jsem zrozen pro určitý úkol, který by za mne možná ani nemohl splnit nikdo jiný. Věděl jsem, že jsem na něj připravován i tím utrpením, kterým jsem právě procházel. (Každé utrpení má smysl. Bolest je cestou k uzdravení). Uvědomil jsem si, že někteří milují Boha víc než vlastní život, ale já nadto i víc než vlastní smrt, po které jsem tak moc toužil. Je pravda, že jsem myslel i na mámu a dcerku a možná by i ony dvě byly dostatečný důvod vydržet.
Souhrou mnoha okolností jsem se ocitl v převelkém stresu. Cítil jsem, že mi mohou selhat orgány. Nohy mi začaly pouštět nezvyklý pach takže nebylo potřeba se zouvat, abych byl daleko cítit. Vlasy začaly rychle šedivět, po dnu či dvou mastné jak po dešti a taky upouštěly podivnou tekutinu, která byla cítit krví a byla tak agresivní, že i polštář rychle ztrácel barvu. Na váze jsem ztratil prudce bezmála dvacet kilo. Bolestí jsem s lidmi někdy téměř nemluvil. Byl jsem jako v polosnu...
Věděl jsem však, že musím zredukovat své činnosti a vytvořit si zvládnutelný plán. Dodnes sám nechápu svou nezlomnou vůli. Soustředil jsem se nejprve jen na několik málo úkonů: zaměstnání, kde jsem mohl vykonávat jen rutinní práci grafika, studium, hygienu, nutnou pravidelnou stravu a péči o nejbližší, hlavně dcerku, což jsem nikdy nesměl zanedbat. Pro lidi zvenku jsem vypadal celkem v pohodě, málokdo rozpoznal, co je uvnitř. Bůh to však věděl. Několika lidem, co o tom nevěděli, dal prožít, co jsem prožíval a jim to připadalo hrozné a strašné. Měli pak pro mne hodně pochopení a otevřené domovy.
V tu dobu jsem byl trochu jako dítě, s omezenými možnostmi, téměř neschopný kohokoliv chránit, neschopný jiného boje, nezvykle ústupný, soustředěný toliko na přežití a plnění podstatných úkolů. To stálo hodně sil. Banální všední úkony se rovnaly stěhování neúnosných balvanů. Proto, člověče, který to čteš, věz, že dobře vím, o čem je řeč a chci ti nabídnout pár dobrých rad, které zaberou, třebaže ne okamžitě. Budou praktické a stručné.
Neznám důvod, pro který si zoufáš, možná ti někdo umřel nebo tě jinak opustil, ale to pak musíš vědět, že tě bolest časem přejde a teď to musíš nějak přečkat a pak buda zase dobře a uvidíš dobré dny. Možná si však zoufáš už léta a nevíš, kudy dál, nezbývá na to síly a připadáš si, že ač se snažíš ze všech sil, vůbec se nehneš z místa. Pak tedy věz, že následující rady ti určitě pomohou, i když ne ze dne na den. Dávám tomu měsíc, po kterém ti bude snesiltelně a dva, kdy už ti bude alespoň po většinu času dobře. Možná budeš potřebovat asistenta, možná to zvládneš i sám. Nestyď se říct si o pomoc. Není to ostuda být slabý, ostudné je se vzdát bez boje, zvlášť když svítá naděje.
Jeden izraelský lékař zjistil, že přítomnost určité sloučeniny dokázalo po nějakém ne dlouhém čase úplně vyléčit naprostou většinu lidí na jeho klinice, trpících nesnesitelnou depresí. Stačilo obohatit jídelníček. Látka je obsažena v následujících pěti potravinách: Mořské ryby, sója, ořechy, lněná semínka a řepkový olej. Zabírá to pozoruhodně. Farmaceutické firmy a lékařská věda se chovají bestiálně. Hyenismus, provázející chladnou ziskuchtivost, kdy by obyčejné doplnění stravy odstranilo problém lidstva... Stejným způsobem se dá spolehlivě předejít i rakovině a jiným metlám...

Mnohé látky v bylinách působí úlevu i jako lék, není čas je vyjmenovávat, záchranné je však pít čaje a odvary z následujících bylin: Třezalka tečkovaná, Baldrián (jinak též Kozlík lékařský), Chmelová šištice, Heřmánek, Máta, Medunka, Šalvěj. (Třezalka působí na přírodní bázi úpně stejně jako antidepresivum fluoxetin, u nás se prodává pod značkou Deprex).
V případě nízkého tlaku je žádoucí ho zvyšovat. Nejen káva a černý nebo zelený čaj (které měřitelně zachraňují lidské životy), taky je vhodný například jinan (ginko biloba), guarana, maté, taurin a hlavně dostatek tekutin, které neodvodňují (tedy ne káva a černý čaj). Navíc i pohyb, což však bývá při hlubších depresích velký problém.
Je potřeba zajistit přísun slunečního světla. Národy na severu, například Finsko, mají nejvíce sebevražedných příhod, naproti tomu země kolem středomoří a kde je nejvíce slunce, zase nejméňe. Vystavovat se slunci, firma Philips vyrábí lampy, které dokáží suplovat sluneční světlo (true light).
Je potřeba opustit nevhodné prostředí, lidi, kteří působí potíže, zraňují, ponižují nebo jinak zatěžují. Taky se ale vyhnout samotě. Velmi pomáhá jako společník i zvířátko, třeba pes, taky květiny a péče o ně. Asi nebudete mít dost sil si teď uklízet, ale kdyby se našel někdo... hodně vám to pomůže. Obklobte se barvami, které působí dobrou náladu. Nejlíp oranžovou a žlutou, vyhněte se tmavým a ponurým barvám. Já si kdysi kupoval žluté a oranžové doplňky.
Ale vůbec ze všeho nejvíc vám může pomoct samotný dárce života, který se kdysi stal člověkem, jedním z nás, a taky si pro nás svoje vytrpěl. Ježíš, který je Kristus. Klidně se na něj s důvěrou obraťte, slyší vás. Mě nikdy neopustil a dostával jsem od něj a dostávám takovou podporu, že jsem jakoby nesen na křídlech. Když jsem nemohl, on mě vzal a nesl. Věděl jsem o všem zlém, co přijde a taky o světlých dnech a východiscích. Neměl jsem nikdy žádnou příležitost k beznaději. Nikdy mě nezklamal a vždy všechno, co mi slíbil, splnil. Nikdy nepřišel pozdě, nikdy mě nenechal na holičkách. Když jsem si někdy zoufal a věci vypadaly bezvýchodně, bylo to vždy jen proto, že jsem se nedokázal na jeho sliby cele spolehnout, tedy spíš na to, že bych je dobře pochopil. Po tom, co tu píšu, se může nevěřícím i zatočit hlava, oni s ničím takovým moc nepočítají. Ale tedy vy čtenáři, kteří si říkáte ateisté, nemylte se, nejsem blázen. Myslím, že stojím oběma nohama pevně na zemi a výše napsaným příběhem to podpírám. Nakonec ještě doporučuji začít číst bibli.

Vánoce

2008-12-21T23:17:00.036+01:00

Přeji všem hezké a radostné vánoční svátky! Je mi líto všech, kteří jsou sami, většina lidí je na to citlivá a v tu dobu to na ně doléhá. Člověk by se mohl rozkrájet, aby nikoho nenechal samotného... Tedy navíc přeji všem, aby byli tak šťastni, jako já. Vůbec nevnímám, že jsem sám, i když vlastně sám nikdy nejsem...

Tím nejkrásnějším a nejcennějším darem, který byl kdy lidstvu dán a který je stále se mnou, byl Boží syn. Poprvé spatřil světlo světa v lidském těle v Betlémě. Musel se stát jedním z nás, protože nebyl nikdo z lidí, kdo by dokázal nehřešit. Smrt patří po právu všem, kdo zhřeší, takový je zákon. On však, když nikdy nezhřešil, zvrátil řád věcí, protože vlastně ani zemřít neměl. Bible píše, že tím vlastně zbavil vlády nad námi i smrtí ďábla. Ten před Božím soudem stál do té doby jako úspěšný žalobce... V případě Ježíše, který je Kristem, však žalobu a spor prohrál. Otevřel se tím precedent, na který se může každý navázat... Jeho rozsudek a popravu smrtí, který byl prokazatelným justičním omylem, lze následně i zpětně vztáhnout na kohokoliv. Kdyby Kristus nezemřel, museli by navždy zemřít všichni lidé, cesta k životu by byla pro lidstvo napořád uzavřena. Když však zemřel on, kdo zemřít neměl, všichni lidé získali možnost jakéhosi kreditu nebo bonusu, něčeho, co vyjadřuje Boží lásku. Ježíš řekl, že Bůh tak miloval svět, že mu daroval svého jediného syna (myslel tím sebe), aby mohl být jako nevinný obětován za hřích celého světa. Kredit či bonus je možno si zdarma kdykoli vybrat, při dodržení určitých podmínek. Není to úžasné? Měl bych zemřít, jsem odsouzen, čeká mě poprava, ale najde se výjimka, přijde zpráva o milosti, která mě propouští z cely smrti, protože Boží syn byl ochoten se stát kvůli mně člověkem a jít na popraviště namísto mne. Děkuji Ti Bože, děkuji moc...

Tato informace je však sama o sobě naprosto bezcenná a nepochopitelná pro člověka, který se cele neodvrátí od vlastního způsobu života a cele se nevydá Bohu, nezřekne všech hříchů a špatného způsobu života. Před každého člověka je tedy postavena volba. Život nebo smrt. Milost nebo trest. Proto, čtenáři, který stojíš před takovouto volbou, dobře zvažuj a zvol si život, tak jako jsem to udělal já.

Myslel jsem si, že by se zde mohl hodit obraz od Leonarda da Vinci, Klanění králů, ale skica se mi moc nelíbí, i když je opravdu dramatická a působivá, není však ladná a nepůsobí dost hezky. Zato však zde vidíte obraz, který pro sebe považuji za vůbec nejkrásnější. Toto je nejstarší verze Skalní madony z Pařížského Louvru, avšak druhou, pozdější, Londýnskou zde ani nevyvěsím, protože nemohu uvěřit pro tak velké množství vyvažovacích, ale taky kompozičních chyb a spoustu nepochopitelně nevyvedených detailů, že obraz maloval sám mistr... Tváře jsou jiné, přibyly dobově kýčové prvky, děti jak sourozenci. Tato verze mi spíš při padá jako nějaká pouťová napodobenina, tak trochu mazanice, nechutně sladce vybarvená. Nechci urazit odborníky ani anglické gentlemany za kanálem, ale nemohu se udržet a nevyjádřit...

Pařížské verze je však nádherná, je pozoruhodná i v detailech, které jsou téměř při jakémkoli výřezu překrásné. Všechny čtyři postavy jsou v napjatém pohybu... typické pro Leonarda. Symbolika gest je dobře čitelná. Jan Křtitel, Marie, Ježíš Kristus, anděl. Rozmazané pozadí, nádherně vyvážená hra světla a stínu, pohybu a klidu, vzdálenosti... Jenže věci, které jsou na obraze nejkrásnější, se stejně popsat a vysvětlit nedají... Prostě promyšlená nebo intuitivní vyváženost.

Dále a nakonec ještě připojuji bez dalšího zbytečného komentáře jiné Leonardovo dílo, skicu se stejným obsazením, kde však anděla nahrazuje sv. Anna. Řekněte, není taky hodně povedená?

Chrám Svaté Barbory

2008-12-12T00:36:00.019+01:00

Jen tak pro potěšení vaších očí a vzbuzení zájmu vystavuji snad jeden z nejnádhernějších architektonických skvostů země České, chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Nikdy jsem tam nebyl a přitom bych si ho přál prohlídnout zblízka. Ta stavba je úžasná! Z gotického interiéru existují na síti starší nebarevné fotografie nebo nákresy, ty také stojí za shlédnutí.

Se stavbou se začalo roku 1388. Václav IV. údajně Kutné Hoře přál, taky to bylo tehdy druhé nejvýznamnější město v zemi. Stavbu přerušily husitské války, takže byla dokončena zaklenutím hlavní lodi až roku 1512.

Vidíte ten nádherný tvar věží? Něco podobného se jen tak nevidí! Ale stejně, s Prahou to srovnání nesnese, jak se prý havíři chtěli vyrovnat svatovítskému chrámu. Rád se procházím po staré Praze, tedy Staroměstském náměstí, v uličkách, na Karlově mostě a jinde. Taky vám ty stavby tam připadají pohádkové? Tak se tam třeba někdy potkáme! Až mě poznáte, tak do mne šťouchněte! Jemně.

Byt, dům a rodina

2008-11-28T21:01:00.028+01:00

Dnes jsme s přítelem diskutovali rodinu a bydlení. Vlastně, protože jsem o něco starší, po nějaké chvíli už jsem stejně jen rozvíjel při telefonování monolog a přitom si sám utvářel myšlenky a měnil závěry. V naší době a západní kultuře jsme zvyklí žít, pokud to jenom jde, ve velkých domech nebo bytech. Slovo velký je relativní. Poctivě vzato většina rodin žije a žila v daleko skrovnějších podmínkách, než na jaké jsme my zvyklí. Vzpomněl jsem si na rodinu Paul McCartneyho, někdejšího hudebníka a zpěváka skupiny Beatles. Bydleli jako rodina se čtyřmi dětmi v obrovském domě, ale aby se v něm sobě nějak neztráceli, přestěhovali se do malého dvoupokojového na pobřeží, což jim pak mnohem více vyhovovalo...

Je to nějak krásné a kouzelné žít v početné rodině a menším bytě, kde je plno shonu a sotva se uklidí, už je tu nový nepořádek. Zvláště zajímavé mohou být ranní bitvy o jedinou koupelnu. Všichni spěchají, ale parádivá náctiletá Linda to nechce vzít v úvahu... Mnohdy si všichni mohou zoufat, ale spíše tím, že o sebe zakopávají a často něco hledají v tom věčném chaosu, se hodně naučí. Minimálně brát ohledy, pomáhat, organizovat, ale i drát se kupředu.

Obrázek rodiny Duggar, kde lze na www.duggarfamily.com najít zajímavý rozhovor s nimi i domácí zásady nebo pravidla chování

S přítelem jsme totiž rozebírali jeho sny o tom, že se s manželkou brzy přestěhují do většího bytu, protože v jednopokojovém je jim těsno. V Anglii jsem pozoroval, že ve všech rodinách, kam jsem se dostal, měli i manželé oddělené ložnice. V dnešní době nám přijde normální a samozřejmé, že děti, dosáhnou-li určitého věku, se stěhují z rodičovské ložnice do pokojíku. Všichni pak mají „soukromí“, se argumentuje. Mně to přijde kruté jednoho dne dítěti říct: „Tak a od zítřka už s náma spát nebudeš, jsi už velká nebo velký...“ Rodiče to vemou jako samozřejmost, ale dítě to opláče, nechápe to. Mně to jako dítě mrzelo i když jsem se podřídil. Taky si vzpomínám, jak mě trochu užíralo, že o mnoho let mladší bratr obýval s rodiči ložnici a pak jsem to bral jako zadostiučinění, když i on byl „vypuzen z ráje“, tedy sestoupil z rodičovské ložnice a ulehl do „šuplíku“ k mým nohám... Dítě totiž vnímá věci tak jak jsou, dokud se nenaučí to potlačovat znalostí a podřizováním se nepsaným pravidlům. Proto se i své dcerce Kristýnce za svůj návrh, že jí pořídím pokojík s i postelí, omluvím. Přece ji nevystrčím a ona bude ráda.

Ze zvířat jsou nám svou sociální vyspělostí úplně nejbližší psi. Vzpomínám si, jak se nikdy nedokázali smířit s tím, že by nepatřili do ložnice. Je to jako zavržení od smečky. Chápou to snad jedině jako trest a šikanu. Většina rozumných lidí nakonec ale přece jen podlehne, zavede nezbytná hygienická opatření, a miláčci se pak stávají součástí jejich ložnic. Mnozí lidé se za to stydí a nechtějí okolí vůbec nic prozradit. Proto, když vám významně ukazují psí pelíšek v předsíni, moc jim to nevěřte.

V bibli je více známek o tom, jak v době, od které počítáme letopočet, v Izraeli žili. A vypadá to, že rodiny měly nemnoho místností, kde rodiče s dětmi obývali společnou ložnici. Například v Lukášově evangeliu jedenáctá kapitola prozrazuje, že ložnice byla s dětma společná a také, že bylo možné povolávat přímo z domu na ulici a naopak, tedy chyběla jakákoli předsíň. Něco podobného však nacházíme po celém světě i dnes. Jak je to tedy nejlepší? Do dnešního dne jsem si myslel, že dětský pokojík je ideální věc a ještě lepší je, když kluci a holky mají pokoje zvlášť. Pak jsem si to rozebral a už si to nemyslím. Stále si myslím, že děstký pokojík je dobrá věc, ale jen na hraní nebo učení. Tedy praktický, kde nikomu trvale a „nutně“ roztažené věci nepřekážejí...

Rodina potřebuje spoustu obřadů, které přinášejí všem pocit bezpečí a utvrzují vzájemnou sounáležitost. Všichni jsou si pak bližší a vazby jsou těsnější. Krásnou událostí je společné jídlo. Přijde mi hloupé, když rodiče brání dětem u jídla v mluvení. Je to stejně nešikovné jako když se v církvi u večerě Páně vážně mlčí. Přitom se má jednat o radostnou hostinu, která jistě v podvečer velikonoc nebyla tichá. Bránění mluvení je ospravedlnitelné jedině snad při pojídání kostnaté ryby, kdy stejně největší a nezadržitelní mluvkové nevydrží a vystavují se nebezpečí... Taková rodinná večeře může být zábavná, ale i jakýmsi sněmem nebo parlamentem, kde se projednávají návrhy, šíří zprávy a noviny... A jako je obřadem rodiny jídlo, tedy minimálně večeře, kde nikdo nesmí chybět, stejně tak spolu mohou všichni ulehnout. Protiargument, že dospělí rodiče občas nebo i často potřebují opravdu soukromí, je, myslím si, chabý, příroda si totiž vždy cestu najde. Jistě je proto možné najít v domě například pohovku pro hosta nebo náhodného příchozího...

To, že někdo chrápe, sípe, sténá, kope, strhává sousedovi přikrývku, vykřikuje ze spaní, je přece stejně tak roztomilé, jako když třeba někdo u stolu mlaská nebo srká, překřikuje ostatní... no teda jak komu, ale když si na to postupně zvyknete, pak už jste pro život navyklí všemu, ne?

Nijak bych tyto věci moc nerozebíral, ale lidé často neznají historii nebo si ji pletou toliko se záznamy podstatných, pro ně významných událostí, které už stály za zapsání a pozdější připomínání. Běžný rodinný život ale k takovýmto pozoruhodnostem mnohdy nepatřil... ale to dopíšu až příště, i když je to hodně zajímavé.

Jurský park

2008-10-31T21:19:00.062+01:00

Střetnutí titánů - Tyranosaurus Rex a Spinosaurus ve filmu Jurský park III

Stane se fikce Jurského parku skutečností? Málokdo dnes nezná zfilmovaný zdánlivě sci-fi příběh, ve kterém se podařilo izolovat vědcům celé použitelné sekvence řetězce DNA, které byly zality v jantaru, v útrobách komárů, kdysi vysávajících dinosauří krev...

Dnes se tato záležitost už zdaleka nejeví jako fikce. V současnosti totiž už probíhají například pokusné práce na vzkříšení mamuta. Tato operace nemusí být tak nesnadná, neboť také existují výborně zachované genetické informace ze zmrzlých jedninců (kteří mimochodem a na okraj museli umrznout velmi náhle, klima se muselo změnit v několika málo hodinách, když v jejich zmrzlých útrobách nalezli nerozloženou stravu odpovídající vegetaci mírného pásu...). K získání kompletního kódu pro oživení dinosaura tak kvalitní stavební prvky jako v případě mamutů nejsou, ale co je však hodně překvapivé, existují! A vůbec nejsou špatné a bez vyhlídek!

Nejznámějším objevem je práce profesorky paleontologie Mary Schweitzer. Podařilo se jí dokázat, že v kosti Tyranosaura Rexe existují červené krvinky, kost jimi totiž po rozřezání zapáchala. A tak se té dámě povedla senzační věc, kdy dnes díky ní máme k dispozici bílkovinný materiál obávaného predátora T-Rexe. Schweitzerová si totiž příliš k srdci nebrala předepisované desítky miloónu let pro stáří kostí, jak předkládají vědci z tábora evolucionistů. Spíše se, zdá se, řadí do tábora kreacionistů. Ti první věří v samovznik života, ti druzí zase zastávají názor, že byl stvořen. Schweitzerová, i když sebe nazývá „naprostou a úplnou křesťankou“ je však ve svých závěrech v tomto směru opatrná nebo přesněji zdrženlivá. Stvořitele obdivuje a doslova tvrdí: "I see a sense of humor. I see His compassion in the world around me. It makes me curious, because the creator is revealed in the creation." Při svém objevu však zjistila, že kost patřila samici, která byla v době záhuby gravidní. Tkáň je natolik zachovalá, že má původní barvu, cévy pod mikroskopem ukazují rozvětvenou strukturu, kterou profesorka přirovnává ne bezdůvodně k pštrosímu vzorku. Podařilo se totiž získat sedm zcela nekontaminovaných sekvencí aminokyselin podobných nejvíce ptačímu kolagenu. Celý objev svého času velmi znervóznil vědeckou veřejnost. A není divu!

Chcete-li se o celé záležitosti dočíst více a v češtině, můžete na serveru www.osel.cz, já jsem informaci našel v časopise 21. století (říjen 2008), kde je popsáno nebo spíš jen zmíněno i několik méně slavných a přitom podobných objevů.

Profesorka Mary Schweitzer

Mne ale zaujala samotná vědkyně a její životní příběh. Byla zprvu fascinovaná dinosaury, tedy přesněji už od dětství. Pak se ale její životní dráha obrátila, prakticky získala i pedagogické vzdělání a pracovala s postiženými dětmi. Vdala se a má tři děti. Do studia paleontologie se pustila až později po letech, získala doktorát a právě její disertační práce jí proslavila. Dokázala se jako matka dětí přesměrovat a vyplnit další své poslání, dala se na vědeckou dráhu. Přitom dříve vyplnila i další svůj sen nebo představu, pracovala s hluchými dětmi. A vědecké dráze jí nestály v cestě ani její tři děti. Dnes totiž lidem obykle nejde obojí dohromady: rodina a kariéra. Přitom se to obojí, myslím si, netluče. Lidé jsou jen pohodlnější než bývali kdy dříve a nevěří tomu, že si lze zorganizovat čas a mnohé lehce zvládnout. Stačí jen chtít a zkusit to. Před sto lety mívaly rodiny mnohem více dětí a taky neměli tolik čas šetřících vymožeností: pračky, elektřinu, vodovod, polotovary, samoobslužné a výborně zásobené prodejny, rychlé dopravní prostředky, komunikační možnosti a dovednosti, snadný přístup k informacím...

Dále vidím v paní Schweitzerové vzor pro mou dcerku Kristýnku. I ta miluje dinosaury od předškolního věku. Vypráví o tom, že by chtěla být paleontoložkou. Dost času strávím tím, že pro ní vyhledávám knihy, odborné filmy a články o celé problematice. Není mi to vůbec zatěžko, protože úplně totéž mě zajímalo v jejím věku a zajímá mě to dodnes. Stejně jako ona jsem nemohl vynechat žádný vědecký a přirodovědný pořad. A musím říct, že dinosauři jsou zvlášť krásné lákadlo. Když jsme spolu vycházeli do přírody s výbavou na hledání „zkamenělin“, po návratu jsme je pak čistili, měřili velikost, objem, váhu, vše pečlivě zapisovali do tabulek a klasifikovali, celá hra jí tak nadchla, že jsem neváhal s dárkem k narozeninám: stavebnicí pro mladé paleontology, kde si můžeme vyrobit zkamenělé odlitky sami (ovšem ze sádry). Má to však navíc velkou výhodu, vyrábíme z toho i vánoční dárky.

Kristýnka ve výběhu s "přerostlým" Velociraptorem v Dinoparku Vyškov

Myslím si dnes, že dítě už mnohdy v dětském věku ví, co ho bude bavit a chytne ho to. Někdy to v pozdějším věku potlačí a bojí se k tomu vrátit. Věnuje se věcem, které jsou mu představeny a jeví se jako žádoucí. Vlastně si pak ani nevěří a potřebuje povzbuzení a odvahu. Stejně tak tomu bylo se mnou. Nemám teď na mysli lásku k dinosauřím objevům, ale dvě jiné oblasti, které mě rovněž chytly v tom dětském věku a já si myslel, že se k nim nikdy nebudu moci v životě vrátit. A chyba lávky! Stále se dá naskočit do rozjetého vlaku... Tak už neváhám, naskočil jsem. Podobnou odvahu prokázala i Mary Schweitzer ve svém životním příběhu. A stejně tak lze takovým příkladem povzbuzovat Kristýnku i Vás, milí čtenáři!

Blaise Pascal

2008-09-22T21:40:00.030+02:00

(19. června 1623 Clermont – 19. srpna 1662 Paříž)

Jako každý teenager jsem měl svého času své idoly a Blaise Pascal, se mi velmi zamlouval. A nebyla to jen matematika, čím na mne přitáhl svou pozornost. Velmi jsem si oblíbil výtažky z jeho posmrtně vydaných "Myšlenek" (“Pensées”) a musím říct, že mi připadaly nádherně přeloženy ve srovnání s dřívějším úplným vydáním. Uměl se pěkně a přesně vyjádřit, ale taky všechno chápal tak jasně. Na rozdíl od většiny jiných filosofů jsem u něj nepozoroval chyby v úsudku, což způsobovalo, že jsem se k četbě neustále a s potěšením vracel. Tehdy jsem vážně litoval, že není můj současník, že bych měl jistě přítele. Dnes, když jsem dosáhl věku, ve kterém on Myšlenky psal, bych byl už asi kritičtější, když si tak pročítám výtažky z nich. Ale kouzlo pro mne neztratily, stejně ani sílu.

Tento příspěvek však ještě někdy později přepíšu a doplním...

Pascalův počítací stroj

Mé slovo úvodem

2008-09-20T23:48:00.001+02:00

Olivovník vždy byl a je symbolem smíření. Vítejte tedy na mých sloupcích!

Sestavuji je z mých názorů a vědomostí, věnovaných věcem i událostem, které se mi zdají být důležité a také pozoruhodné.

Přeji všem příjemné počtení!